Balistická raketa
Balistická raketa (nebo balistická střela, anglicky Ballistic Missile) je strategická raketa schopná dopravit s vysokou přesností (kruhová odchylka většinou do 500 metrů) na různou vzdálenost (od stovek do 12 000 kilometrů) bojovou hlavici (anglicky warhead), vybavenou konvenční výbušninou nebo častěji jadernou nebo termonukleární náloží. Bojová hlavice je u raket s větším doletem umístěna ve speciálním pouzdře nazývaném návratové těleso, které je opatřeno tepelnou ochranou, umožňující překonat vysoké tepelné namáhání způsobené aerodynamickým ohřevem během sestupu atmosférou k cíli. Některé balistické rakety s vyšším doletem mohou navíc nést více samostatně naváděných návratových těles a řadu tzv. klamných hlavic, většinou nafukovacích z pokovené umělohmotné folie, které mají za cíl znesnadnit systémům protiraketové obrany účinný zásah proti blížícím se projektilům.
Moderní balistické rakety používají motory na tuhé pohonné látky, které mají z vojensko-operačního hlediska řadu výhod, z nichž hlavní jsou dlouhodobá skladovatelnost ve stavu bojové pohotovosti, vysoká spolehlivost a relativně bezpečná obsluha a údržba. Jistou nevýhodou je poněkud menší výkonnost ve srovnání s raketami na kapalné pohonné látky; pokrok ve vývoji heterogenních tuhých pohonných látek v posledních desetiletích však i tento rozdíl značně snížil. Mezikontinentální balistická raketa neboli Inter-Continental Ballistic Missile (ICBM) je strategická balistická raketa schopná dopravit s vysokou přesností (kruhová odchylka většinou do 500 metrů) na vzdálenost převyšující 5000 km bojovou hlavici (warhead), většinou vybavenoujadernou nebo termonukleární náloží. Bojová hlavice je umístěna ve speciálním pouzdře nazývaném návratové těleso, které je opatřeno tepelnou ochranou, umožňující překonat vysoké tepelné namáhání způsobené aerodynamickým ohřevem během sestupu atmosférou k cíli. Současné mezikontinentální balistické rakety mohou nést více samostatně naváděných návratových těles a mimoto řadu tzv. klamných hlavic, většinou nafukovacích z pokovené umělohmotné folie, které mají za cíl znesnadnit systémům protiraketové obrany účinný zásah proti blížícím se projektilům.
Současné mezikontinentální balistické rakety používají tuhé pohonné látky, které mají z vojensko-operačního hlediska řadu výhod, z nichž hlavní jsou dlouhodobá skladovatelnost ve stavu bojové pohotovosti, vysoká spolehlivost a relativně bezpečná obsluha a údržba. Jistou nevýhodou je poněkud menší výkonnost ve srovnání s raketami na kapalné pohonné látky; pokrok ve vývoji heterogenních tuhých pohonných látek v posledních desetiletích však i tento rozdíl značně snížil.
Obsah[skrýt] |
[editovat]Druhy mezikontinentálních balistických raket
ICBM se dále dělí na dvě podskupiny podle doletu:
- LRICBM, LRBM Limited Range Inter-Continental Ballistic Missiles, Long-Range Ballistic Missiles mezikontinentální balistické střely s omezeným doletem, resp. balistické střely dlouhého doletu (5500 až 8000 km)
- FRICBM Full-Range Inter-Continental Ballistic Missiles mezikontinentální balistické střely s plným rozsahem doletu (8000 až 12 000 km)
[editovat]Fáze letu
Mezikontinentální balistické rakety díky délce svého doletu podstupují všechny tři fáze letu balistických raket. Více viz fáze letu balistických raket a rakety s plochou dráhou letu.
[editovat]Historie
Vývoj mezikontinentálních balistických raket byl zahájen v SSSR a USA v padesátých letech 20. století. První úspěšné starty se uskutečnily v roce 1957 v SSSR (balistická raketa R-7) a v témže roce i v USA (balistická raketa Atlas A; plný mezikontinentální dolet byl však dosažen až v roce 1958 s modifikací Atlas B). V sedmdesátých letech vyvinula první generaci mezikontinentálních balistických raket také Čínská lidová republika.
Obě supervelmoci, SSSR a USA, vyvinuly postupně kromě dalších typů pozemních mezikontinentálních raket také rakety podobného doletu, kterými byly vyzbrojovány jaderné ponorky. Ty skýtaly možnost překvapivého útoku z předem neznámých pozic pod hladinou oceánů, a hlavně umožnili odpálit ICBM z podstatně menší vzdálenosti od cíle a tím snížit reakční dobu. Protože vývoj stále nových prostředků pro dopravu zbraní hromadného ničení vedl ke spirálové eskalaci, byly v rámci dohod SALT a SALT II, uzavřených mezi USA a SSSR, stanoveny limity jak na počty nukleárních náloží, tak jejich nosičů. Tyto smlouvy připouštěly konverzi vybraných typů mezikontinentálních balistických raket na nosné rakety pro potřeby kosmonautiky. V roce 1972 byla též mezi USA a SSSR uzavřena smlouva ABM, omezující prostředkyprotiraketové obrany.
Tato smlouva byla po konci studené války velmi nevýhodná, protože povolovala existenci pouze dvou základen ABM - jedné, chránící hlavní město a druhé chránící základnu ICBM. Tím by ale byla znemožněna účinná obrana proti rychle se šířícím IRBM - balistickým střelám středního doletu) a ICBM, takže od ní USA v roce 2002 odstoupily.
Obsah[skrýt] |
[editovat]Druhy balistických raket
Balistické rakety se podle doletu dělí na několik skupin:
- Taktické balistické střely – souhrnné označení pro balistické střely krátkého a středního doletu (anglicky TBM, Tactical Ballistic Missiles)
- Balistické střely krátkého doletu, dolet 1000 km (SRBM, Short Range Ballistic Missiles)
- Balistické střely středního doletu, dolet 1000 až 2500 km, (MRBM, Medium Range Ballistic Missiles)
- Balistické střely středního doletu, dolet 2500 až 5500 km (IRBM, Intermediate Range Ballistic Missiles)
- Mezikontinentální balistické střely, dolet nad 5500 km (ICBM, Inter-Continental Ballistic Missiles )
- Mezikontinentální balistické střely s omezeným doletem, resp. balistické střely dlouhého doletu (5500 až 8000 km) (LRICBM, Limited Range Inter-Continental Ballistic Missiles,LRBM, Long-Range Ballistic Missiles)
- Mezikontinentální balistické střely s plným rozsahem doletu, dolet 8000 až 12 000 km (FRICBM, Full-Range Inter-Continental Ballistic Missiles)
Podle způsobu vypuštění se dělí na:
- Balistické střely vypouštěné ze vzduchu, např. Skybolt (ALBM, Air-Launched Ballistic Missile)
- Balistické střely vypouštěné z moře (nebo z ponorek; mohou mít různý dolet), např. Bulava (SLBM, Sea-Launched Ballistic Missiles,Submarine-Launched Ballistic Missiles
- Balistické střely vypouštěné ze země (tzv. raketových sil) (pro tyto střely se v angličtině žádná zkratka nepoužívá)
Jedinými použitými taktickými střelami byly rakety V-2, Scud a SS-21 Scarab. Rakety s doletem vyšším než 1000 km (MRBM a výš) jsou téměř vždy vybaveny jadernými hlavicemi (konvenční nálože by „nezaplatily“ hodnotu rakety - např. LGM-118 stojí 70 mil. dolarů).
[editovat]Fáze letu
.jpeg)
Balistické rakety s delším doletem mají tři fáze letu, které korespondují s jejich stupni.
- „Zvedání“, nabírání výšky (anglicky boost), trvá 3-5 minut, během ní se raketa dostane do výšky (nebo již vzdálenosti od povrchu) 150-400 km, palivo vystřikuje rychlostí 7 km/s
- Střední fáze (mid-course) - trvá v průměru okolo 25 minut, jedná se o suborbitální vesmírný let s apogeem přibližně 1200 km, raketa si vybírá nejkratší cestu k cíli (korigovanou o rotaci Země); již v této fázi může vypouštět MIRV nebo využít prostředky proti protiraketovým systémům: vypouštění návnad, rušení vlastního elektromagnetického odrazu vypuštěním oblaku jemně rozdrcených hliníkových plíšků. Vstup do kosmického prostoru v takovýchto vzdáleností od Země má své výhody: prostor bez atmosféry a nemá odpor prostředí, což je energeticky výhodné; na trajektorii rakety nepůsobí vítr, bouře a jiné atmosferické vlivy; raketa může dosáhnout výšku, rychlost a úhel úderu, který znemožňuje její zničení z místa cíle konvenčními způsoby.
- Znovuvstoupení do atmosféry (reentry) - začíná ve výšce 100 km a trvá asi 2 minuty. Vstup do atmosféry klade vyšší nároky na návrh takovýchto raket. Současné rakety dopadají na cíl rychlostí okolo 4 km/s. Několik málo typů hlavic balistických střel dokáže i při této rychlosti měnit své cíle a manévrovat (Bulava, Trident-I).
Rakety s doletem nižším než 350 km nevystupují z atmosféry.